Je ráno a já se spolu s ostatními cestujícími prodírám turnikety ve zdejší zastávce metra, abych stihla doběhnout na nástupiště. Legitka mi naštěstí ještě platí, takže mě stroj nechá v klidu projít, sjedu po eskalátorech na nástupiště a očekávám vlak. Na dopravní špičky jsem zvyklá, takže počet lidí stojících okolo mě nijak neznervózňuje.
Konečně do zastávky vjíždí vlak. I když je zástup lidí přede mnou o hlavu nebo dvě vyšší než já, nemohu přehlédnout, že ve vozech je něco špatně. U dveří se totiž tísní tolik lidí, že se divím, že nerupnou; dál ode dveří uvnitř vlaku je však liduprázdno.
„Třeba jen chtějí rychle vystoupit,“ pomyslím si a hrnu se dopředu.
Dveře se otevřou, vystoupí několik cestujících a já spolu s houfem lidí přede mnou nastoupím.
Sotva vlezu dovntř, dveře se rychle zavřou a vlak se rozjede. Rychle se chytám tyče a přemýšlím, kam si zamířím sednout. Když se však rozhlédnu kolem sebe, vidím, že stejně jako nástupišti jsem opět obklopena davem lidí. Na pravé straně stojí několik kravaťáků s kufříky, na levé školáci v uniformách, kteří mě ještě nestihli přerůst. Hledím přes ně a zjišťuji, že vzadu ve voze je kupodivu volno. Proč si tam proboha nesednou? Proč tu musejí blokovat vchod? Opatrně pouštím tyč, proskáču mezi žáky tak, abych jich co nejméně zašlápla a konečně se rozvalím na sedadle. Nadšení mi však vydrží jen chvilku, neboť zjistím, že na sedadle přede mnou se povalují noviny, kelímek z Costy a pytlík z Mekáče. Vytahuji kapesník a předstírám rýmu, abych se vyhnula zápachu.
Vůz přijíždí do další zastávky. Školáci pořád stojí na svém místě, nicméně tentokrát se skrz ně až ke mně protlačí nějaká paní s malým chlapcem. Oba usednou na sedadla vedle.
Chlapec má vadu řeči a dožaduje se nějaké hračky. Paní vytahuje z tašky jakéhosi plastového multifunkčního dinosaura a podá mu ho. Chlapec to s ním ale neumí, jelikož mu dinosaurus pořád padá na zem. Paní dojde trpělivost a uklidí hračku zpátky, nicméně chlapec se postaví na sedadlo, natáhne ruku do kabelky a zase ji třímá v ruce. Na sedadle je mimo jiné vidět obtisk podrážky jeho boty, na které nejspíš ulpěl krom bahna i sníh. Naštěstí se blíží vůz do stanice, kde vystupuji, takže se rychle zvedám a vzdaluji se chlapcovým botám dřív, než mě jimi sthne omylem kopnout.
Ve vestibulu metra stojí několik informačních tabulí, které informují o dnešním provozu. Vzhledem k tomu, že nasněžil centimetr sněhu, nepojede část jedné linky, kvůli chybě signalizace nefuguje další stanice a nakonec se ještě dozvím, že jedna z nadzemních tras zdejšího metra je uzavřená, protože na kolejích stojí kráva. Usoudím, že dneska nemá smysl jezdit metrem a že raději pojedu nazpět busem.
Než odejdu, všimnu si další cedule. Říká, že je vchod do této stanice uzavřen a cestující musejí jít do jiné stanice, která je od této vzdálena sto metrů rovně po silnici. U této cedule stojí pár asijských cestovatelů, pro které je nejspíš tato informace přílíš složitá, a nějaký místní zaměstanec stojící u oné cedule jim ukáže směr a sdělí název stanice. Cestovatelé se mu pětkrát pokloní a jdou si po svých. Hned poté k ceduli zamíří nějaká slečna s psem na vodítku, která má i přes zdejší mrazy na sobě silonky a minisukni. Chvíli si čte ceduli, nicméně k ní zamíří tentýž zaměstnanec a převypráví jí znovu celé sdělení. Slečna zdvořile poděkuje a opustí stanici. Odcházím také.
***
Na autobusové zastávce naštěstí nemusím čekat dlouho, dvoupodlažní autobus přijíždí velmi rychle. Na první pohled ovšem zjišťuji, že je plný, ale nakonec zaznamenám několik volných sedadel v dolním podlaží. Přiložím legitku ke čtecímu zařízení u řidiče, ale dál se nedostanu, protože zástup stojících cestujících mě dál nepustí.
„Seats are available on the upper deck,“ ozve se hlášení.
Nikdo mu ovšem nevěnuje ani nejmenší pozornost. Jeden hoch přede mnou má na uších sluchátka a něco si prozpěvuje. Slečna, která svojí postavou zatarasila schody do horního podlaží, se tváří smrtelně vyděšeně a v ruce třímá nějaké malířské plátno. Vzadu ve voze křičí mimino natolik, až je mi záhadou, že se neudusí, a zbytek cestujících si buď čte noviny, nebo kouká z okna.
„Seats are available on the upper deck,“ ozve se znovu.
„Hrome, takhle by to dál nešlo,“ řeknu si, připravím si jednoduché „Excuse me“ a začínám mírně strkat do lidí, abych se dostala ke schodům. Slečna s malířským plátnem mě nakonec ochotně pustí, takže na schodech už mám větší volnost pohybu. Jen kdyby řidič neprojížděl klikatými zatáčkami… V horním podlaží se podle očekávání nacházejí volná místa a já si jdu vybírat, kam se usadím.
Na prvním dvojsedadle někdo nechal nedojedený koláč, na druhém kdosi rozlil horkou čokoládu a na třetím se válí noviny. Vypadají ovšem hygienicky, takže si sedám vedle nich. Za sebou slyším hlasitý hovor tří puberťaček. První se chlubí novým iphonem, druhá smartphonem, třetí jiným ufonem. Snažím se je nevnímat a v duchu si představuji, jak si doma uvařím kakao, zalezu si do postele a pustím si relaxační muziku.
„This bus is on diversion. Please listen for further announcements,“ hlásí se z reproduktorů.
Dívám se z okna na silnici. Vypadá to na slušnou zácpu. Řidič to otáčí a jedeme jakousi neznámou uličkou kdo ví kam.
Puberťačky za mnou zaregistrovaly, že autobus se vychýlil ze své pravidelné cesty, a zvýšily hlasitost hovoru. Naštěstí jsem se díky jejich překřikování dozvěděla, kudy to jedeme. Nevypadalo to, že bychom nakonec zajeli ke mně domů, takže jsem se rozhodla hned vystoupit.
Sešla jsem dolů po schodech, prodrala se zmateným cestujícími a vylezla ven do zimy. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nebyla jsem vyloženě daleko od koleje, ale bylo mi jasné, že se projdu víc než obvykle.
„Dneska to bude chtít dvojitou dávku kakaa,“ pomyslela jsem si a v duchu proklínala veškeré londýnské dopravní prostředky.