Na zpravodajském serveru Eurozprávy se 11. dubna v reakci na článek z Idnesu objevila zpráva, že by Jiřího Dienstbiera, senátora za ČSSD, čekala stejná budoucnost jako Zuzanu Roithovou (upadnutí v zapomnění) i „velmi dobře placená“ budoucnost (http://domaci.eurozpravy.cz/politika/68444-cssd-uklidi-dienstbiera-dostane-pry-luxusni-plat-a-teple-mistecko/). Zprávu přejaly od Idnesu i Parlamentní listy a včera k tomu dodaly, že onoho politika vlastní spolustraníci „strkají mimo“ (http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/Posuny-v-CSSD-Hasek-se-dere-dopredu-Dienstbiera-strkaji-mimo-268712).
Obě zprávy jsou z hlediska hodnocení Dienstbierovy budoucnosti předčasné. Proč?
1) Možnost kandidovat do Evropského parlamentu je především právem, nikoliv povinností občana, který splní ostatní podmínky. Žádná politická strana nemůže nikoho bez jeho svolení „uklidit“ nebo „strčit mimo“ (nepočítáme-li vyloučení ze strany, tento význam však tato spojení ve článcích postrádají). Jiří Dienstbier se ostatně vyjádřil takto: „Zatím počítám s tím, že bych rád obhajoval senátní mandát na Kladensku a podržel si pozici stínového ministra spravedlnosti.“ Toto tvrzení sice samo o sobě jeho kandidaturu do Evropského parlamentu nevylučuje, nicméně vzhledem k tomu, že již v minulosti odmítl některé posty z důvodu časové vytíženosti pramenící z výkonů svých funkcí (jako příklad uveďme předsednictví Fotbalové asociace ČR, viz: http://www.ceskapozice.cz/domov/politika/jiri-dienstbier-%E2%80%93-kandidat-na-sefa-ceskeho-fotbalu), je nepravděpodobné, že by změnil názor a chtěl vykonávat všechny tři funkce najednou.
2) I kdyby na kandidaturu kývl, musel by být zvolen. Ačkoliv zůstává jedním z nejoblíbenějších politiků, do eurovoleb zbývá ještě jeden rok a navíc ještě nejsou známi ani potenciální soupeři. Mediální masáž navíc může zmobilizovat Dienstbierovy příznivce, aby svému favoritovi hlas nedali a nepodpořili tak údajné mocenské tendence v rámci sociálních demokratů, ale taktéž i jeho odpůrce, aby mu hlas dali a vykopli ho do Bruselu na vyšší pozici, jak zní ostatně stará dobrá rada ze seriálu Jistě, pane ministře. Jak si ale můžeme být jisti, o co se ČSSD snaží, jestliže máme k dispozici jen stručná prohlášení pouhých několika členů a myšlenky dosud číst neumíme?
Prohlašovat tedy jednu z možností budoucnosti jako jistotu je unáhlenost. Až budeme mít v ruce hlasovací lístky, případně výsledky voleb, budeme o něco moudřejší – nebo také ne.