Jazykověda samozřejmě není (jen) o aktivitách popsaných výše; v teoretické a popisné rovině se zabývá například nejnižšími významovými jednotkami, tj. morfémy (morfologie), strukturou věty (syntax), významem slov a sdělení (sémantika), tvorbou hlásek (fonetika), uspořádáním hlásek majícím vliv na změnu významu (fonologie), řečovými akty (pragmatika) nebo písmem (grafemika). Tyto poznatky potom využívá v aplikovaných disciplínách, jako jsou například neurolingvistika nebo počítačová lingvistika.
Poslední dvě slova z předchozího odstavce naznačují, že matematika v lingvistice vliv mít bude, ale zkusme se spíše podívat na teoretická a popisná odvětví.
Začínající student jazykovědy si například v sémantice bude oprašovat matematiku prvního ročníku gymnázia (studoval-li tam), a to konkrétně výrokovou a predikátovou logiku a množiny. Sémantika, která se zaobírá významem, totiž pracuje s pravdivostními hodnotami, logickými operacemi (konjunkce, disjunkce, implikace, ekvivalence) a vztahy prvků a množin. Vzpomínám si, jak jsem dostala v prvním ročníku na vysoké domácí úkol ze sémantiky, u kterého stálo varování, že k vypracování je potřeba základní znalost množin… Podrobně se jazyku a výrokové logice věnoval filozof Rudolf Carnap, který se zabýval obecným určováním pravdivosti filozofických výroků, přičemž dospěl k závěru, že jen ty výroky, u kterých sedá zjistit pravdivostní hodnota, by měly být součástí filozofického diskurzu. Jeho publikace bych ostatně doporučila každému, kdo má zájem se dozvědět více o průniku sémantiky a matematiky.
Predikátová logika si najde uplatnění ovšem i ve fonologii, především v konstrukci výslovnostních pravidel v daném jazyce. Možná jen několik málo z nelingvistů vidělo výrok [+ alveolární, + nazála] 
[+ velární]/_[+ velární, + ploziva], nicméně vyjadřuje pravidlo, které platí pro všechny dosud známé přirozené jazyky. Říká totiž, že alveolární nazála ([n] – „n“ ve slově „noha“) se změní na velární nazálu ([ŋ] – „n“ ve slově „banka“) před jakoukoliv velární plozivou ([k], [g]) (plus znamená „má vlastnost“, šipka „mění se“, lomítko „v prostředí“ a podtržítko značí pozici nově vzniklé hlásky). Podobných pravidel, platných pro více či méně jazyků, najdeme ve fonologii nespočet.
Využití jistě najde i kombinatorika v morfologii a syntaxi, kde určí například počet možných slov utvořených z různých předpon, kořenů a přípon nebo počet způsobů, kterými se dá smysluplně přehodit slovosled ve větě, aby vznikla jiná věta („kočka loví myši“, „kočka myši loví“, „myši loví kočka“, „loví myši kočka“, „loví kočka myši“ a „myši kočka loví“ – to není složité, ale náročnější výpočet se provede se slovy „černá“, „kočka“, „loví“ a „myši“, kde můžeme postavit přídavné jméno za jméno podstatné, ke kterému se váže, ale i před něj, nicméně už ne jinam).
Nesmíme také zapomenout na statistiku, která je užitečná napříč všemi lingvistickými disciplínami a pomocí které se dají určit různé frekvence výskytu nebo odchylky od normálu. Také na ní stojí ve velké míře kvantitativní lingvistika, například Zipfovo pravidlo, popisující pravděpodobnost výskytu slov v textu, které je popsáno například zde: http://planetmath.org/ZipfsLaw.html.
Lingvisté tedy matematiku nejspíše využijí, ať už se rozhodnou pro jakoukoliv specializaci. Mají se jí obávat? Možná, mají-li k ní negativní vztah. Pokud však člověk hledá interdisciplinární obor, kde využje poznatky jak humanitního, tak i exaktního charakteru, bude lingvistika správnou volbou.