V průběhu prvního ročníku jsem zamířila na školní veletrh dobrovolnictví a zamířila ke stánku organizace Action Tutoring, která hledala dobrovolníky pro doučování matematiky a angličtiny na vybraných školách v desátém a jedenáctém ročníku. Rozhodla jsem se pro matematiku. Požadavky zněly pro mě příznivě: chuť pracovat s mládeží a mít maturitu z předmětu, který zamýšlíme doučovat. Vyzvedla jsem si tedy letáček a večer odeslala své CV koordinátorce projektu, která mě ještě požádala o výpis z trestního rejstříku, což mě trochu překvapilo, ale zase mi to dávalo smysl. Nejdřív jsem dostala strach, že bych musela narychlo chvátat na velvyslanectví a shánět překaldatele, naštěstí stačilo zajít do školy, kde se doučování mělo konat, a vyplnit jeden formulář – co a jestli vůbec něco jsem spáchala v České republice, nikdo evidentně nezjišťoval.
Později jsme měli úvodní sezení, kde jsme dostali příručku s instrukcemi, jak pracovat se žáky. Krom návodu, jak jim máme vysvětlovat učivo, jsme obdrželi i pokyny ohledně chování vůči žákům:
1. Doučování bude probíhat ve stanovený čas a na stanoveném místě (ve škole), pokud vedoucí skupiny neurčí jinak.
2. Udržujte profesionální vzhled: nenoste na doučování džíny, trička ani špinavé či potrhané oblečení.
3. Nedávejte svým žákům k dispozici svoji fyzickou či e-mailovou adresu nebo telefonní číslo ani si je nepřidávejte jako přátele na Facebooku.
4. Jestliže se vám žák bude chtít svěřit s tím, že mu někdo ublížil, nechte ho se vypovídat, nepřerušujte ho a poté to nahlaste odpovědnému personálu.
5. Usoudíte-li, že by bylo vhodné se studentem pracovat mimo stanovené hodiny, případně i místo, dohodněte se s vedoucím skupiny. S alternativním časem i místem doučování musejí souhlasit i rodiče žáka.
Když jsem si přečetla tento seznam, přemýšlela jsem, kolik studentů v ČR nabízejících doučování dobrovolně dává všanc na internetu svá čísla, e-maily nebo skypy a na doučování chodí v tom, co na ně ráno vypadne ze skříně.
První doučovací den nám přidělili svěřence a my jsme se s nimi posadili do jednotlivých lavic ve třídě. Za katedrou seděla vyučující z tamější školy. Byla jsem nervóznější než můj žák a neustále se nenápadně poohlížela po ostatních, jestli nějak nevybočuji z řady. První den se toho moc nestihlo, ale později se chlapec zlepšil v dělení zlomků. Po nějaké době byl bohužel projekt na oné škole předčasně ukončen, takže ani nevím, jak můj žák v matematice pokračoval. Na nějakou dobu jsem tedy měla ve Velké Británii klid od práce s mládežníky.
Zhruba o rok později mi rumunštinářka sdělila, že UCL rozbíhá druhý ročník projektu Near Peers (v překladu „skorovrstevníci“). Jednalo se o online mentorovací program, ve kterém měla být skupina studentů vybraných z UCL k dispozici studentům ze znevýhodněného prostředí ve dvanáctém, tj. předposledním ročníku střední školy. Musela jsem vyplnit dlouhý formulář zaměřený převážně na motivaci k účasti v projektu, ale naštěstí jsem prošla tímto kolem a byla jsem přijata. Požadavek na čistý trestní rejstřík se taktéž objevil, ale už mě tolik nezarážel. Opět nám účastníkům přišla do rukou pravidla hry: Komunikovat se středoškoláky přes univerzitní intranet, ke kterému dostanou naši svěřenci přihlašovací údaje. Nedávat středoškolákům svoji fyzickou ani e-mailovou adresu, telefonní číslo ani účet na Facebooku. Mít na paměti, že naše písemné konverzace na intranetu budou přístupné jak UCL, tak dotyčné střední škole a později mohou být citovány v rámci souvisejícího výzkumu.
Přišlo mi paradoxní, že si program říká „Skorovrstevníci“, ale ve skutečnosti jsme nedostali možnost spolu komunikovat jako reální spoluvrstevníci, tj. po telefonu nebo internetu vyjma univerzitního intranetu. Na jednu stranu jsem chápala, že škola chce mít přehled o naší aktivitě a bojí se o bezpečnost jak studentů vlastních, tak i těch středoškolských, na druhou stranu jsem se cítila dost omezeně a nevěděla jsem, jestli to přeci jen k něčemu dobré bude.
Tyto zkušenosti naprosto konstrastují s analogickými českými aktivitami, na kterých jsem se vyskytovala nejen jako účastnice, nýbrž i jako organizátorka. Účastníci korespondenčních seminářů, které běží pod patronací vysokých škol, běžně poskytují organizátorům své adresy, na které jim chodí nová čísla s úlohami a řešeními. Dosud jsem neslyšela o tom, že by byl někdy tento údaj zneužit. Před odjezdem na soustředění také někteří organizátoři poskytují svá telefonní čísla, aby se vůbec měli účastníci komu dovolat, pokud zabloudí. Jak by se někteří Britové tvářili na to, že na soustředěních se pořádají táboráky (co kdyby někdo uhořel?) a opékají se u toho buřty (co když se někdo nabodne na vidlici?), které se posléze snědí (vždyť jsou tak nezdravé!), si umím představit. Ani nepočítám to, že většina nás, organizátorů, na těchto akcích chodívá v naprosto neformálním oblečení, tj. šortkách nebo tričkách, což se nejspíš s profesionálním vzhledem vůbec neslučuje. A to nemluvím ani o tom, že máme na Facebooku vlastní skupinu, vzájemně se přidáváme do přátel, komentujeme si statusy a posíláme si zprávy. Díky tomu máme o sobě větší přehled a řešitelé našeho korespondenčního semináře alespoň mají možnost zjistit, jak se žije (budoucím) lingvistům (a nejen jim).
Ačkoliv jsem zatím byla vůči mnou absolvovaným vzdělávacím projektům v tomto příspěvku dosud kritická, jsem přesto ráda, že jsem se jich zúčastnila, protože jsem získala možnost si zkusit pracovat s druhými za úplně jiných podmínek než v České republice, díky čemuž jsem získala možnost srovnání. Některé britské prvky, například výpis z trestního rejstříku, mi přišly podnětné, u jiných jsem zastávala spíše skeptičtější názor, ale který přístup je vůči studentům lepší, bude muset zjistit nějaký pedagogický výzkumník. Doufám, že ke spokojenosti všech zúčastněných.