Reklama
 
Blog | Ivana Recmanová

Volby do studentské unie

Taková ta chvíle, kdy přijdete do školy, vidíte na zábradlích podomácku vyrobené upoutávače s hesly "SAVE THE CARPENTERS!", pomyslíte si: "To už vyšli dělníci z módy?", najednou do vás vrazí týpek na kolečkových bruslích, strčí vám do ruky leták, zařve do ucha: "Dej mi hlas!" a následně si to odbruslí k dalšímu nešťastníkovi.

Rok se s rokem sešel a opět nastaly na University College London volby do studentské unie. Soupeřilo se v nich o spoustu postů, ať již těch na plný úvazek (zástupce pro aktivity a události, zástupce pro etnické menšiny…), slibující roční stipendium a vyžadující celoroční práci v rozsahu zhruba 40 hodin týdně, či na úvazek částečný (zástupce pro etiku a životní prostředí, zástupce mezinárodních studentů…). Výčet náplní jednotlivých pozic by byl na samostatný článek, proto odkazuji zájemce na tuto stránku: https://uclu.org/services/representation. Kdo by ovšem čekal, že lukrativita postů se nutně zobrazí v počtu uchazečů, ten by se mýlil. Na spoustu pozic se hlásili nanejvýš dva studenti. Těžko říci proč: Možná se potenciální kandidáti necítili na přípravu kampaně, vymýšlení vlastního programu nebo se chtěli realizovat jiným způsobem. Nakonec to ale byla výhoda pro nás voliče, jelikož jsme se nemuseli prodírat seznamy desítek zájemců o každý post.

 

Volební kampaň se rozběhla těsně před začátkem voleb, to jest minulý pátek, a pokračovala až do skončení hlasování následující pátek v poledne. Hlasování probíhalo výlučně online, a to prostřednictvím uživatelských účtů na serveru vysoké školy. V některých případech bylo hlasování pro určité pozice umožněno jen jedincům, jejichž zájmy měly být protřednictvím onoho zástupce prosazovány (zástupce pro ženy, LGBT+, postgraduální studenty…). Nepřekvapí tedy, že přesvědčování potenciálních voličů se soustředilo především na internet. Na Facebooku mě neustále někdo zval do skupin s názvem Volte XYZ na post ABC, studentské spolky rozesílaly hromadné e-maily svým členům, kde jim doporučovaly ty či ony kandidáty, často nějakým způsobem spjatými s daným spolkem. 

Reklama

 

Každý kandidát musel vyvěsit na internet svoji fotografii s manifestem, kde představil svůj program. Oproti minulému roku, kdy manifestům vévodila London Living Wage (speciální minimální mzda pro Londýn reflektující vyšší životní náklady v tomto městě), si letos vzali studenti na paškál Carpenters‘ Estate, oblast s pozemky, které byly prodány univerzitě s cílem vybudování nového kampusu, proti čemuž se někteří studenti vzbouřili, neboť kvůli tomuto developerskému projektu muselo být několik stovek rodin vystěhováno. 

 

Ne všechny volební programy byla ale radost číst. Zatímco v nedávných prezidentských volbách v České republice byli občané schopni říci, o co se jednotliví kandidáti zasazují, na UCL převládalo to, co já osobně nazývám „sluníčkový šum“. Sluníčkový šum jsou obecně platné zásady, proti kterým málokdo protestuje a většina studentstva je bere jako samozřejmost, tudíž nemá smysl se jimi v kampani zabývat. Bohužel i přesto jsem se v mnoha manifestech dočetla, že cílem dotyčného kandidáta je zajistit spokojenost studentů na vysoké škole, vyřešit otázku bydlení nebo zastoupení všech studentů, aniž by bylo zodpovězeno jak, proč a za kolik. Dalším problémem pro mě jakožto voliče byla občasná stejnorodost manifestů – v některých kláních měli kandidáti skoro totžné volební programy, což mi ztěžovalo výběr. Kdo nesouhlasil ani s jedním kandidátem, měl možnost zaškrtnout políčko RON (Re-Open Nominations), kvůli čemuž se ve finále neobsadila pozice zástupce studentů ve věku 21 let a více a těch studujících na částečný úvazek. 

 

Nebyly by to samozřejmě atraktivní volby, kdyby se neobjevil nějaký skandál. O ten se postaral jeden uchazeč na post zástupce žen, na který se smějí ucházet jen osoby ženského pohlaví. Na UCL platí v této volbě (stejně jako u LGBT+, etnických menšin nebo handicapovaných) princip sebeurčení, a to jak pro voliče, tak i pro kandidáty. To znamená, že kdo chce kandidovat nebo hlasovat, tomu stačí zadat do informačního systému, že se identifikuje jako žena, příslušník LGBT+ nebo etnické menšiny či handicapovaný. Dotyčný tak učinil, čímž se zařadil mezi další dvě kandidátky usilující o stejnou pozici. Do svého manifestu, který mu byl následně smazán, uvedl informace jako například: „Díky tomu, že jsem se prohlásil za ženu, mi byl umožněn vstup do více kabinek v univerzitní tělocvičně. V případě zvolení se zasadím o prosazování ženských záležitostí na kampusu, a to nakupování a péče o vlasy. Také chci přejmenovat kampusovou kavárnu Print Room Cafe na Pretty Girl Cafe a zjistit, proč je v této kavárně víc hezkých slečen v porovnání se zbytkem školy.“ V rozhovoru pro univerzitní noviny uvedl, že mu vadí existence tohoto postu a tímto způsobem bojuje za její zrušení. Opozice samozřejmě vznesla dotaz, zda-li by nebývalo bylo lepší, kdyby to tento kandidát byl uvedl ještě předtím, než volby započaly a byl prostor pro debatu o existenci těchto postů, než aby si vymyslel sexistický manifest a dělal si z volby legraci. Ať už se dohadovaly obě strany jakkoliv, nakonec student na volbu rezignoval, a rozhodovalo se tak pouze mezi dvěma kandidátkami. 

 

V pátek se tedy uzavřelo internetové hlasování a v podvečer se vyhlásily výsledky, které s můžete prohlédnout zde s volebními programy vítězů: https://uclu.org/articles/election-results-spring-2013. Byla jsem mírně zklamaná z toho, že někteří moji favoriti klání nevyhráli, ale vzhledem k tomu, že naopak dost z nich bude reprezentovat mé postoje v rámci řízení Unie, mám taktéž důvod k radosti. Tak tedy hodně štěstí při výkonu funkce!