Reklama
 
Blog | Ivana Recmanová

Má funkce první dámy/prvního gentlemana smysl?

V souvislosti s prezdentskými volbami v České republice se mimo jiné objevila otázka, jaké vlastnosti by první dáma (pány vynecháme, neboť do druhého kola žádná žena nepostoupila) měla mít. Někteří se přidávali na stranu Livie Klausové (musí dlouho pobývat v Česku a umět česky), jiní vyzdvihují první dámu ČSR Charlotte Garrigue Masaryk, která této představě v roce 1918 vůbec neodpovídala. Je ale vůbec potřeba se něčím takovým zabývat?

Vykonávat pozici první dámy/prvního gentlemana není z hlediska českých zákonů vůbec žádná povinnost. Rozhodnutí, že se životní partner hlavy státu nastěhuje na Hrad, začne vítat oficiální návštěvy a možná založí nějakou nadaci, je na každém jednotlivci, nicméně za celou republikovou historii se neobjevil nikdo, kdo by se vzepřel této tradici.

 

Nabízí se ovšem otázka, jak moc je taková funkce nepostradatelná a jestli je do ní nutné investovat peníze ze státního rozpočtu. Nevyžaduje žádné odborné znalosti ani předchozí zkušenosti a lze se k ní dostat téměř výhradně tak, že člověk naváže vážný vztah s hlavou státu. Navíc právě na rozdíl od hlavy státu ani nemá žádné pravomoce jako například podepisování zákonů nebo jmenování soudců. Nícméně tak úplně bez vlivu být nemusejí. Je pravda, že doposud dokázaly první dámy působit i v politických procesech svých mužů (vzpomeňme si na Marii Zápotockou, která se podílela na politických čistkách v padesátých letech), budovat jim image (Dagmar Havlová) nebo být předmětem oblíbených vtipů (Marta Gottwaldová). Otázka ovšem je, do jaké míry je v dnešní společnosti správné, aby byl kdokoliv, včetně prezidenta, posuzován podle svých rodinných příslušníků. Ať už se budu hlásit na jakoukoliv pozici, nikdo se mě nebude smět zeptat, jestli někdo z mé rodiny náhodou netančí v brau u tyče/není členem KSČ/nepropaguje zákaz počítačů a internetu. Proč by měl být prezident výjimkou?

Reklama

 

Dá se namítnout, že první dáma/gentleman bude stejně chtě nechtě na očích veřejnosti, tudíž je žádoucí, aby se vhodným zpsobem prezentoval(a). To je sice pravda, ale zase se nabízí otázka, proč toto pravidlo není uplatňováno celoplošně u všech politiků, umělců nebo ředitelů významných institucí. Zatím se nestalo, že by něčí manžel(ka) svými aktivitami nějak výrazně přitížil(a) svému protějšku v profesním životě – alespoň ve svobodné a demokratické společnosti.

 

Naštěstí je však rozhodnutí o tom, jestli (ne)budu první dáma/gentleman čistě dobrovolné, ačkoliv v čerstvém rozhovoru pro Lidové noviny tvrdí Ladislav Špaček, že „[n]emusí být aktivní, ale tu minimální roli, že je de na státní návštěvu nebo se účastní přijetí na Hradě /…/ tu roli hrát musí, protože je manželkou prezidenta republiky.“ Chceme si ale skutečně uchovávat archaický úřad jen proto, že tak velí tradice? Počítá někdo vůbec s tím, že první dáma/gentleman může mít vlastní časově náročnou, nicméně společnosti prospěšnou kariéru, takže nebude mít na denní posedávání na Hradě čas?

 

Věřím tomu, že kdyby se tato funkce zrušila, padlo by v předvolebních bitvách (i později) o starost méně. Pokud se chceme prezentovat jako svobodná společnost, neměli bychom nikoho nutit plnit konvenční role, ale naopak umožnit každému jedinci vlastní svobodnou realizaci.