Reklama
 
Blog | Ivana Recmanová

Antikódy v adaptaci Laterny Magiky – recenze

Jakožto fanoušek Václava Havla jsem nemohla nepostřehnout zprávu, že Národní divadlo uvede na scénu divadelní adaptaci jeho poetické sbírky Antikódy. Ačkoliv se kritika tvářila spíše skepticky k tomuto provedení, osobně jsem byla příjemně překvapena.

Václav Havel je v těchto krajích více známý jako bývalý prezident než umělec, a proto nejspíš nikoho nepřekvapily ani rozpačité recenze na jeho poslední hru Odcházení, ani údivné pohledy mých spolužáků na střední škole, když jsme dostali za úkol analyzovat právě dvě básně z Antikódů. Jeho tvorba se nikdy nestala masovou zábavou – což ovšem není u absurdního divadla ani experimentální poezie žádný div -, a tudíž by bylo naivní to očekávat od Antikódů-divadelního představení.

 

Protestní poezie pocházející převážně v šedesátých letech dvacátého století byla napsána ve formě kaligramů, jaké se dříve objevily i u Guillauma Apollinaira. U těchto básních tedy nejde především o zvukovou, nýbrž vizuální stránku – proto se báseň nebo typogram Život skládá z kříže, který tváří právě slovo „život“, nebo proto je text „lajdák“ směsicí písmen rozházených různě po stránce. Na otázku, jak může divadlo vyjádřit obsah této experimentální poezie, tak získáváme odpověď právě z hlediska vizuality. Nehledejme v tom zvukomalebnost ani děj, neboť nic takového tam není. 

Reklama

 

Celá hra je tedy představení propojující tanec, pantomimu i 3D projekci za dynamického hudebního doprovodu. Na režii se podílel Braňo Mazúch, který je zároveň autorem konceptu projekce (spolu s Danem Gregorem, jenž má na starosti také jevištní interakci). Divák se dočká adaptovaných typogramů Můj životopis (který byl vzhledem k originálu přeměněn a pokrývá i další léta až do roku 1989), Já, Psací stroj, Konstruktivní satira, Kult osobnosti, Člověk, Ty, Ptáci a Rozchod. Scény na jevišti kombinují napětí i humor a pohybově interpretují to, co sděluje samotná poezie. Snažit se propašovat do představení jiné efekty, například mluvený dialog, by tedy bylo velmi problematické, neboť by nevystihly atmosféru tištěných Antikódů. Místo toho divák uslyší dynamickou hudbu z pera Michala Nejtka, k němuž vytvočila choreografii Věra Ondrašíková. Není bez zajímavosti, že tato paní má na svědomí projekt 15 STEPS, jehož ostatní autoři (Stanislav Abrahám a Patrik Sedlák) se taktéž na Antikódech podíleli.

 

Jediná věc, která mě částečně zklamala, byla délka představení – během jedné hodiny nebyly celé Antikódy rozhodně pokryty. Je ale pravda, že delší představení a více adaptovaných typogramů by nejspíš hře gradaci nepomohly – a musím některým kritikům dát za pravdu v tom, že představení místy ztrácelo ráz a spád právě kvůli rutinní hře s písmenky.

 

Přesto si myslím, že na divadelní představení stojí za to přijít. Příznivci experimentální poezie nebudou konsternováni přílišnými vedlejšími efekty, jakými by například mohly být mluvené slovo nebo dějová linka, ostatní návštěvníci alespoň získají možnost se blíže seznámit s Havlovým dílem i v jiné než papírové podobě.