Akademický rok je na University College London na bakalářském stupni rozdělen na tři trimestry. První dva jsou věnovány výuce, poslední, který obvykle trvá od konce dubna do začátku června, zkouškám.
To ovšem neznamená, že v průběhu výuky není výkon studentů hodnocen; v některých předmětech studenti musejí psát domácí úkoly, vypracovávat eseje nebo laboratorní práce či se aktivně účastnit ústních prezentací. Někdy stačí právě tato hodnocení k určení známky, jindy se student musí zúčastnit i písemných nebo ústních zkoušek v posledním trimestru.
Písemné zkoušky jsou asi častějším způsobem hodnocení. Trvají obvykle dvě až tři hodiny za dozoru brigádníků (zatím jsem, až na dvě výjimky, na této pozici narazila pouze na důchodkyně). Před začátkem zkoušky musí student vyplnit přední stranu formuláře, do kterého bude zaznamenávat svoje odpovědi. Je potřeba uvést název a kód předmětu, ze kterého zkoušku koná, datum, čas a místo zkoušky, počet použitých záznamových archů a taktéž i vlastní zkouškový kód. Osobní jména není dovoleno nikam psát, jelikož musí být zaručena co největší objektivita. Je sice pravda, že například na jazykových předmětech, kde jsou jen dva studenti ve třídě a ve slohové práci se jeden z nich rozepíše o životě v ČR, vyučující dokáže snadno poznat, o koho jde, i bez kódu, nicméně není jediným opravovatelem zkoušky, ale k tomu se vrátím níže.
Poté, co začne zkouška, může student otevřít zadání. Úkoly mohou být různé: Zatím jsem se osobně setkala s vyplňováním gramatických cvičení, překlady, sumarizací textu, komentářem k ukázce z literatury, krátkou esejí nebo otevřenou odpovědí. V některých předmětech, například na medicíně, jsou i uzavřené odpovědi, tj. ve formě zaškrtávání těch správných ze seznamu.
U některých zkoušek je možné používat některé pomůcky, například slovníky nebo kalkulačky, u těch je ovšem nutno uvést do záznamového archu jejich typ. Tašky i oděvy musejí být uloženy ve vyhrazeném prostoru na místě zkoušky a všechny elektronické přístroje musejí být vypnuty a uloženy pod lavicí, kde student sedí. Na lavici smí být krom psacích potřeb a pomůcek láhev s vodou. V průběhu zkoušky je možné dojít pouze na předem určené toalety v bezprostřední blízkosti učebny, kde se píše zkouška, aby student nemohl zmizet daleko od dozoru a třeba si podvodem obstarat řešení. Takovéto provinění se zapisuje do protokolu a student poté putuje k disciplinární komisi, která jeho případ řeší. Naštěstí mě nikdy nic takového nepotkalo ani neznám nikoho ze spolužáků, který by se do takové sitace dostal, tudíž nemohu o tomto procesu poreferovat důkladněji.
Ve chvíli, kdy student skončí se zkouškou, odevzdá archy s řešeními dozoru a odejde z místnosti. Kdo chce, může si vzít s sebou i zadání. Tím pro něj začíná dlouhé čekání na výsledky.
Ústní a poslechové zkoušky se týkají nejspíš jen jazykových předmětů. Student koná zkoušku před dvěma zkoušejícími a je zároveň nahráván na diktafon. Jak konkrétně zkouška probíhá, záleží na předmětu. Na španělštině na Katedře hispanistiky a latinskoamerických studií si student prvního nebo druhého ročníku předem připraví prezentaci na libovolné téma (zahrnující ovšem výzkum a studium různých odborných zdrojů) v rozsahu pěti až sedmi minut. Po skončení prezentace pokládají zkoušející doplňující otázky, což trvá zhruba dalších sedm minut. Na arabštině taktéž probíhá prezentace i s doplňujícími otázkami, nicméně po nich následuje konverzační cvičení, kde si student vybírá buď z hraní rolí (např. návštěva doktora, obchodu atp.), nebo rozpravou nad předloženými obrázky. Na rumunštině je místo konverzačního cvičení ve zkoušce zahrnuto poslechové cvičení, kdy jeden ze zkoušejících (většinou rodilý mluvčí) předčítá text, na základě něhož student zodpovídá na zadané otázky a následně je sděluje zkoušejícím. Stejně jako u španělštiny trvají tyto zkoušky zhruba patnáct minut, nicméně na konci se student výslednou známku nedozví.
Nad známkami rozhodují vždy nejprve dva opravovatelé. Pokud se neshodnou na konečné známce, přichází ke slovu třetí, jehož slovo je finální. Výsledné známky musí ještě potvrdit fakultní komise – i proto trvá zveřejnění oficiálních výsledků skoro dva měsíce.
Studenti, kteří z předmětu získají alespoň 40 %, prospějí. Ti, kteří dostanou na Fakultě evropských jazykových a kulturních studií 35-39 % (tzv. „referral“), si mohou v opravném termínu vylepšit své skóre pouze v těch částech hodnocení, ve kterých neuspěli. Kdo má méně než 35 %, na toho čeká opakování všeho. Opravné termíny se konají většinou v srpnu, nicméně na naší fakultě je možné vykonat opravnou zkoušku až do konce následujícího akademického roku, nejedná-li se samozřejmě o předmět, který funguje jako prerekvizita k dalšímu povinnému. Studenti na UCL mají tedy méně pokusů než čeští (snad s výjimkou VŠE), pravda je ale taková, že k propadnutí nedochází příliš často a drtivá většina studentů, ne-li všichni, zkoušky zvládne na první pokus. Na humanitních předmětech je ovšem zároveň obtížné získat vysoké skóre, tudíž známky nad 80 % jsou vzácností a některé katedry dokonce hodnotitelům zakazují, aby tak vysoké známky studentům udíleli.
Způsob hodnocení na naší škole mi tedy přijde vesměs spravedlivý, jelikož studenti nejsou hodnoceni pouze jedním vyučujícím a pouze na základě čtvrthodinového zkoušení, ke kterému nikdo nesepisuje žádný protokol. Je také do jisté míry zaručena anonymita studentů, tudíž se nikdo nemusí obávat diskriminace ani nadržování. Snad jen by vyučující mohli být štědřejší z hlediska udělování vyšších procent u těch studentů, kteří si u zkoušky vedou vynikajícím způsobem – je smutné, že bezchybná zkouška z matematiky vede ke 100 %, kdežto bezchybná analýza filozofického textu nikoliv. Může mě snad těšit to, že v České republice se mě na známky nejspíš nikdo ptát nebude.