Jak se píše na stránkách této organizace, „naším příspěvkem bude pomoc při výchově nové generace lídrů. Při přemýšlení o výchově cítíme, že mnoho mladých lidí na Slovensku má osobnostní předpoklady a nadšení něco změnit. Někteří však nerozvinou svůj potenciál naplno, jiní nenajdou dobré podmínky pro uplatnění se, po čase vyhoří nebo odejdou a další se přizpůsobí aktuálnímu stavu společnosti. Máme nápady a energii to změnit. Našimi aktivitami a projekty chceme vytvářet prostor pro psaní inspirativních příběhů mladých lidí, kteří jednou budou vést naši zem. Příběhů, které spojují výjimečné schopnosti a úspěch s integritou a lidskostí. Příběhů, které ovlivní další rozvoj Slovenska.“
Na stránkách s nabídkami stáží se dozvíme účel: vytvořit „alternativu k prestižním nabídkám stáží, které dostávají studenti v zahraničí, a ukázali, že i doma je o kvalitní studenty konkrétní zájem.“ Dole se už objevují nabídky od devíti konkrétních institucí, přičemž jen jedna z nich je bez finančního ohodnocení. Pravidla hry jsou jasně stanovena: Zájemce musí být občanem Slovenské republiky, student na zahraniční vysoké škole (nejlépe v top 50 podle srovnávacích žebříčků), souhlasit s podmínkami stáže a zaslat e-mail s motivačním dopisem a CV v anglickém jazyce na adresu LEAFu. Ten provede předvýběr kandidátů a následně poputují úspěšní uchazeči k finálnímu výběru ze strany společností, pro které by chtěli pracovat.
Když jsem si projela tyto nabídky, zkusila jsem je zadat do Googlu, abych se podívala, zda-li jsou tyto stáže nabízeny i mimo LEAF. Byla jsem úspěšná jen v případě Googlu (nabídka ovšem nevisela na jeho oficiálních stránkách, nábrž na jednom diskuzním fóru). Dá se tedy usoudit, že na oněch osm nabídek z devíti se zájemce nedostane jinak než přes LEAF, který si stanovil jako podmínku studium na zahraniční vysoké škole.
Proč se to jeví problematické? Otázka je, proč by se kvalitní studenti, o kterých LEAF tvrdí, že je o ně zájem, nemohli vyskytovat i na slovenských univerzitách a proč by jim mělo být odepřeno se na stáž přihlásit. Je sice pravda, že slovenské univerzity se příliš ve světových srovnávacích žebříčcích nevyskytují, totéž se dá ovšem říct i o mnoha zahraničních institucích (žebříčky často publikují pouze 500 nejlepších škol čili jen 5 % nejlepších škol na světě). O kvalitě slovenských VŠ byl koneckonců před pár měsíci sepsán článek na České pozici: http://www.ceskapozice.cz/domov/veda-vzdelavani/jake-jsou-vlastne-ty-slovenske-univerzity?showcomments=1#comments. Nedá se tedy tvrdit, že každá slovenská univerzita by si zasloužila odebrání akreditace. Z nabídky stáží ani nijak nevyplývá, proč by studium v zahraničí mělo být nutnou podmínkou – anglicky se beztak dá kvalitně naučit i beze studia na zahraniční vysoké škole (a zde je potřeba dodat, že ne každá zahraniční škola vyučuje v angličtině). Takováto omezení sice mohou přilákat ty, jenž jsou na vážkách, zda-li mají zůstat v zahraničí, nebo se vrátit, nicméně zase neumožní osobnostní rozvoj těch, kteří přímo na Slovensku studují – a nesmíme zapomínat, že tito lidé jsou pořád na Slovensku většinou a mají reálnou možnost se podílet na vývoji vlastní země. Ostrakizace zde tedy postrádá smysl.
Dalším problémem je formulace „alternativa k prestižním nabídek stáží, které dostávají studenti v zahraničí“. Pokud se tato iniciativa tváří tak, že zatím jediný způsob, jakým se dají studenti ze zahraničních škol přilákat zpět, je nabídka společností se subjektivním hodnocením společenského statusu, vrhá to špatné světlo na studenty zahraničních univerzit, kteří z toho vycházejí jako ti, kteří hledají zaměstnavatele velkého jména, kterým budou na potkání ohromovat druhé. Jakožto studentka, která v létě pobyla v laboratoři pro zpracování přirozeného jazyka při Masarykově univerzitě, protože se zajímala o počítačovou lingvistiku, která se na její vysoké škole nevyučuje, ale setkala se kvůli tomu s rozpačitými reakcemi, se úvahám o lákadlech v podobě dobře znějících jménech v životopisu musím smát. Zároveň věřím tomu, že i na Slovensku existují studenti, kteří si hledají praxi nikoliv podle společenského statusu, nýbrž i podle jiných kritérií. Kde je tedy nabídka malých, byť prospěšných společností? A musejí se vůbec studenti v zahraničí spoléhat jen na inzerované nabídky? Kdybych se měla inzercí řídit já, možná bych dosud neuměla pracovat se SketchEnginem.
Pokud si tedy chce Slovensko vychovat vynikající lídry, musí se zaměřit na celou populaci těch, kteří k tomu mají předpoklady, bez ohledu na jméno a lokalitu jejich školy či subjektivní reputaci zaměstnavatele.