Sedíte v lavici a ťukáte si něco do notebooku. Nepovinné předměty to odnášejí nejvíc, protože před maturitou ubývá sil, doma se nestíhá a na nepovinných předmětech známky nedostáváte. Ostatní spolužáci jsou ale na maturitní ekonomii povinně volitelně, takže se čile zapojují.
Libertarián se účastní disputace se sociálním demokratem. Síly se zdají být vyrovnané, ale později získá převahu sociální demokrat. To vše sleduje čtrnáct párů očí. Ten poslední, který se ve třídě nachází, je má zavřené a dotyčný student leží na gauči.
„Hele, on tu spí Bonifác!“
Tělo na gauči se převalí, rychle procitne, vyskočí a uteče ze třídy.
„Počkej, vrať se! Já tě nechtěl vzbudit…“
Nedá se svítit, třída se vrací k debatě o volné ruce trhu a regulaci kapitalismu.
Za ty dva roky, které jsem na této škole strávila, se mi podobných historek přihodilo nespočet. Teď, dva roky po maturitě, si uvědomuji, jak moc mě tato škola ovlivnila a jak se stihla za ta léta proměnit.
Ačkoliv v devadesátých letech vyrostlo osmiletých gymnázií jako hub po dešti, málokteré se mohlo pochlubit malým počtem studentů ve třídě, smíšenými třídami s velkým věkovým rozptylem (dělala jsem úkoly i s lidmi mladšími o čtyři roky…), vysokým počtem kantorů-mužů ve sboru, pestrou nabídkou volitelných předmětů a kroužků, výzdobou vytvořenou samotnými studenty a specifickou školní atmosférou. Reprezentativní vzorek populace byste tu těžko hledali. Zde se koncetrovali fanoušci sci-fi a fantasy, budoucí vědci, nadšení chovatelé vzácné zvěře, zastánci radikálních politických názorů (ve všech směrech) i lidé, kteří stihli bydlet skoro na všech světadílech. Naši učitelé to neměli jednoduché – museli přistoupit na pravidla hry, která by se dala shrnout jako respekt ke studentům. Kdo tak neučinil, většinou dobrovolně ještě během pololetí odešel. Z těch, co zůstali, se stali jedni z nejlepších učitelů, na které jsem narazila.
Zatímco na počátku své kariéry byla Buďánka jedním velkým experimentem ze strany nadšených amatérů, často rodičů studentů, dnes nese škola jiné jméno i kvalifikovaný pedagogický sbor. I sídlo školy se několikrát přesídlilo, dokonce jedna z budov, která dřív hostila tuto instituci, již neexistuje.
Buďánka se pro mne stala školou, na kterou nejde zapomenout, i když jsem tam strávila méně času než na základní škole a na svém prvním gymnáziu. Ta plejáda spolužáků se stala mými kamarády a naučila mě respektu k ostatním, byť specifickým názorům. Škola, kde nezvoní, mi poskytla volnost a tvůrčí svobodu, díky které jsem mohla vynikat, čímž se mi zvýšila sebedůvěra a začala jsem si později troufat na věci, kterých bych se předtím zdráhala.
Za to všechno ti, mé milé gymnázium, přeji vše nejlepší do budoucích let.